V sobotu 26. října, přesně ve 21:55, přistane na ruzyňské ranveji letadlo ČSA z Paříže. Linka OK767. To bude poslední let v historii Českých aerolinií.
Je to jako konec dobrého filmu, kde už tušíte, že přichází poslední scéna, ale pořád doufáte, že přece to nemůže být konec. Že se najednou objeví nějaký twist, nečekaný zvrat, něco, co změní směr děje. Ale tentokrát ne. Tentokrát to není hezký film na Netflixu. Tohle je konec. Smrt. Stoletá éra ČSA končí a z legendy zůstane jen logo v portfoliu Smartwings, což zní asi tak vzrušivě, jako když vám někdo prodává nemocniční čaj v papírovém kelímku místo voňavé kávy v porcelánovém šálku v ceně letenky.
Ve stejný den opustí ČSA i prestižní alianci SkyTeam, kde vedle nich stála taková jména jako Air France nebo Delta. Pokud jste si mysleli, že létání je něco magického, zapomeňte na to. Příště už na vaší letence místo hrdého „OK“ najdete suché „QS“ – značka Smartwings. A ne, neplést si to s OK imatrikulačními značkami českých letadel. To „OK“ zůstává. Jen ČSA jako takové už neexistuje. Stačí si to představit jako odchod posledního gentlemana z party – ještě před chvílí tu byl a teď… už je pryč.
S ČSA jsem procestoval celý svět. Létal jsem s nimi do New Yorku, do Londýna, Paříže, Bejrůtu, Larnaky, Madridu a Milána – znáte to. Věrný pasažér. Vzpomínám si na časy, kdy jsem díky prolétaným mílím dostával upgrady a letenky zdarma. Byla to doba, kdy věrnost značce měla smysl. A ČSA byly pojem. Pátá nejlepší aerolinka na světě. Pátá! Byl jsem s nimi dokonce i svědkem jedné dost neobvyklé situace. Pamatuju si na stávku v Itálii. Odboráři blokovali všechno a všechny, od metra až po letiště, ale ČSA mě jako dobrého zákazníka vzaly na palubu s posádkou, a to i přes hlasité protesty italských odborářů. Když si tohle vybavím, mám pocit, že jsem tehdy zažil něco, co by dnes bylo nemyslitelné. ČSA byly symbolem profesionality a prestiže. Kdykoliv jsem se vracel z Moskvy, už v letadle ČSA jsem se cítil doma.
Právě ČSA ve mně pomohly rozdmýchat lásku k cestovnímu ruchu, ke světu hotelů, dopravců a cestovních agentů. Každá cesta s nimi pro mě znamenala něco víc než jenom práci. Byla to pro mě možnost úniku ze všednosti, z denní rutiny. Kdykoliv jsem prošel turniketem u odbavení, úplně jsem cítil, jak vstupuju do jiného světa – mezinárodního prostoru, který voněl svobodou a dobrodružstvím. Chodba od odbavení na Terminálu 1 byla pro mě jako nejdražší galerie světa. Jenže vstupenkou nebyl lístek, ale letenka, a místo obrazů byly kolem mě reklamní poutače, které mě zvěstovaly, že jsem zase na cestě.
Když se tak dívám zpět, měl jsem tři české značky z cestovního ruchu: Čedok, ČSA a OREA. Čedok majitelé prodali do Polska, a možná právě to ho zachránilo před podobným koncem. ČSA potkal opravdu smutný konec, jak víme. OREA HOTELS? Ta nejen že se udržela na trhu, ale majitelé do ní nikdy nepustili politiky, takže stále roste, je z ní sebevědomá značka a dokonce můj lovebrand. Je to jen tím, že tam jsou odborníci, kteří dělají svou práci. Škoda, že takový osud neměly i České aerolinie.
To, co dnes stojí na jejich místě, bych raději ani nekomentoval. Protože ve srovnání s ČSA, což byla oscarová produkce, je jejich nástupce spíše jako ochotnické divadlo na maloměstě. Něco jako když jdete na představení a doufáte, že to bude zábava, ale pak zjistíte, že hlavní herec zapomněl text a lístky jsou teda dvakrát dražší, ale můžete si připlatit za výhled na jeviště. Nevím, jestli jim prozákaznický servis víc nejde, nebo ho jen nemají rádi.
Tak co to bylo, co ČSA potopilo? Útoky z 11. září? Globální ekonomická krize? Nástup levných aerolinek? Pandemická noční můra? Samozřejmě, to všechno sehrálo svou roli, ale to by nestačilo. Ostatní aerolinky přece taky musely čelit těmhle výzvám. Tak co to tedy bylo? Je to vlastně jednoduché - politici v managementu.
Můžete si představit, jak to dopadne, když do čela aerolinek posadíte někoho, kdo o létání ví, že to bude něco ve vzduchu. Do cukrány v pětihvězdičkovém hotelu byste taky nepostavili předáka od černého nádobí. Výsledek? Zkáza na plné čáře. Nepřiměřené projekty, nesmyslné investice, platy, které by stačily na stavbu menšího letiště, a nakonec rozprodej majetku, včetně letadel. Nejdřív to byly drobnosti. Malé zádrhely, které by ve vesnickém kulturáku prošly, ale tady? Tady to bylo vážné. Jako když na akci dojde šampaňské, a pak najednou zjistíte, že už nemáte ani skleničky a nikoho, kdo by je přinesl.
Není třeba hledat viníky, to mi nepřísluší, stačí kritické myšlení a google. Už v 90. letech to s ČSA začalo jít z kopce, když neúspěšně zkoušeli privatizaci. Piloti, tehdy ještě plni elánu, si vydupali tak vysoké platy, že si teď možná říkají, jestli to stálo za to. A když přišly další pokusy o záchranu, vysoké ztráty a vnitřní spory mezi manažery a politiky, bylo už pozdě. Výsledek? No, právě ten let OK767, který bude už poslední.
Mám několik přátel, kteří spojili svůj život s aerolinkami. Lidé, co s láskou a hrdostí nosili uniformu ČSA, teď jen nostalgicky vzpomínají na zlaté časy. Na dobu, kdy létání mělo šarm, eleganci, a bylo to nejen o cestě, ale taky o zážitku. Když si dnes vzpomenu na časy, kdy vám během letu servírovali vynikající jídlo a letušky rozdávaly úsměvy stejně jako šampaňské a vejce s kaviárem, říkám si, že to byly zlaté časy. Vždycky jsem sledoval letušky, jak mají elegatně uvázaný šátek a působily tak, že kdyby si tam uvázali cokoliv, byly by pořád elegantní a šik. A i když mi zůstaly jen vzpomínky a stará členská karta, jsem rád, že jsem tu éru ČSA ještě zažil.
Takže až příště uvidíte letadlo se značkou OK, vzpomeňte si na to, že kdysi to nebylo jen o létání z bodu A do bodu B a appce smartphonu. Bylo to o eleganci, stylu a o něčem, co už nikdy nevrátíme zpátky – jako starý dobrý film, který už bohužel nepromítají.
Děkuji všem kolegům a kolegyním v ČSA, kteří to mysleli vážně. Bylo to krásné. Bylo to OK PLUS ❤️💙❤️
Comments